It's Our Beggining, Elena ► 1. Kapitola

1. března 2014 v 18:47 | Tew* |  It's Our Beginning, Elena
Téma: The Vampire Diaries
Pár: Damon & Elena
Hl. postavy: Damon, Elena, Stefan
Vedlejší postavy: Jenna, Jeremy, Bonnie, Caroline, Katherine, atd...
Anotace: Elena je obyčejná dívka, která se stále vyrovnává se smrtí svých rodičů. Ve škole poznala tajemného Stefana a myslí si, že on by jí možná pomohl přemoct srdcebol. Líbí se jí, ale líbí se ona jemu? A navíc jí začínají chodit růže od tajemného cizince. Kdo zatím je? Jak se vypořádá se všemi novinkami? A co když tajný ctitel nebude vysněným princem na bílém koni, jak si myslela?
Tew*: Tahle povídka je převedená z mého předešlého blogu, kde zůstala nedokončená, takže sem ji budu přidávat až do konce. :) Snad se bude líbit. :)

,,Vypadáš mnohem lépe než včera." Poukázala má kamarádka na holý fakt, že jsem mnohem veselejší.
,,Cítím se líp." Usmála jsem se. ,,Až na to s Vicki se cítím lépe. Nemáš o ní nějaké nové zprávy?" optala jsem se mé kamarádky.
Bonnie jen zavrtěla s povzdechem hlavou a rozjela se ke škole.
,,Tak to jsem se toho moc nedozvěděla." Dodala jsem posmutněle.
,,Promiň, ale i když jsem se s Mattem snažila mluvit, tak mi toho moc nepověděl, jen to, že do školy nepůjde, protože chce být s Vicki." Odpověděla má kamarádka.
Přikývla jsem. ,,Musí mu být hrozně, nedokážu si představit, co bych dělala, kdyby to byl Jeremy." Promnula jsem si obličej. Bonnie chápavě přikývla. Pousmála jsem se.
,,Tak změňme téma na toho tvého krasavce." Usmála se zaujatě Bonnie.
,,Co bys chtěla vědět? Že jsme si povídali, potkali se na hřbitově a pánských záchodech? Joo, to je dlouhý příběh." Zasmála jsem se a protáhla.
,,Potkali jste se na hřbitově?" zpozorněla Bonnie.
,,Oba dva jsme navštívili naše rodiče. Pak jsme se potkali, když… Bonnie pozor!" Vykřikla jsem, když se před námi objevil muž v černém. Bonnie stočila rychle volant a zabrzdila. Všechno se mi vrátilo, pád z mostu s rodiči, skřípění brzd předtím. Naprosto všechno.
,,Eleno! Eleno, jsi v pořádku?" zatřásla se mnou má kamarádka. Pomalu jsem přikývla, rychle si odepnula pás a vyskočila z auta jako na trní. Rozhlédla jsem se, ale po tom muži nikde ani stopa. Polkla jsem svůj strach a prohrábla se ve vlasech. Někdo mě chytil za rameno a já vykřikla zděšením, jak jsem nedávala pozor. Byla to Bonnie. Oddechla jsem si.
,,Promiň, já… Není mi dobře, půjdu domů." Zamumlala jsem.
,,Jistě, jen běž, je vidět, že ti není nejlépe. Omlouvám se El, vážně. Nevím co se děje, ale je to divné." Povzdechla si má kamarádka. Neváhala jsem a objala ji.
,,Není to tvá vina Bonnie. Já se nesmím celý život bát aut, ale po tomhle se opravdu potřebuju na chvíli natáhnout." Nadechla jsem se a vzala svou tašku spod předního sedadla spolujezdce.
,,Prospi se!" zavolala za mnou ještě má kamarádka a já se rychle vydala domů. Potřebovala jsem sprchu. Všechno co se tu stalo, mi připomnělo celou situaci na mostě s rodiči. Výkřiky, skřípění brzd, nadskok a padání do vody. Zavrtěla jsem hlavou a přidala do kroku, těšila jsem se, až konečně dojdu domů. Zapadnu do koupelny, dám si sprchu, nebo uvolňující koupel a poté zapluju do postele a usnu. Budu spát až do zítra a všechno bude fajn. Určitě ano.
Došla jsem domů asi po deseti minutách. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, tak jsem vyběhla nahoru do svého pokoje, tam jsem si uklidila tašku do skříně a přešla jsem už klidněji do koupelny. Vysvlékla jsem se z oblečení a zaplula do sprchy. Nechala jsem po svém těle sklouzávat příjemné teplé kapky vody a nechala se tím uvolnit. Pak jsem si nanesla svůj oblíbený sprchový gel s vůní jablek a omyla své tělo. Tak jsem strávila dobrých deset minut i s mytím vlasů, než jsem vylezla a zabalila se do svých osušek. Jednu na tělo a druhou na vlasy. Odlíčila jsem se a pak se vydala do pokoje. V šuplících jsem si vzala nové kalhotky a podprsenku, spolu s novým pyžamem. Či-li volné látkové kraťásky a tílko. Vše jsem si oblékla v koupelně a pak si vyfénovala vlasy.
Když jsem uklidila fén, tak jsem sebou vyčerpaně praštila na postel. Najednou jsem totiž byla tak unavená, že jsem se až divila, jak jsem mohla vydržet s tím pádem až na postel. Zachumlala jsem se pod svou peřinu a zavřela oči. S pokusem o spánek jsem neuspěla. A i když jsem byla už v polospánku, tak ne a ne usnout. A jediným důvodem absence spánku byl ten zpropadený havran. Pořád hlasitě krákal přímo u mého okna.
,,Jdi pryč, ty otravo!" zavolala jsem unaveně a s povzdechem jsem se vyhrabala ze zahřáté peřiny. Jako kdyby tohle byl jeho cíl, tak odletěl. Promnula jsem si znavený obličej a znovu ulehla ke spánku. S úsměvem jsem upadla do blaženého polospánku a už jen s malým krůčkem k vysněnému spánku jsem se ještě víc zachumlala. ,,No to snad né!" zaúpěla jsem a strčila hlavu pod polštář. On se vrátil! Ten malý Krákal se vrátil! Tak jsem ho pojmenovala mimochodem. Krákal. Ten pitomeček mě budil celou minulou noc a teď tohle! Jako kdybych mu něco udělala. A to neudělala! Znovu jsem tedy vstala a vzala polštář. Doplahočila jsem se svým zombie krokem ospalce k oknu a otevřela ho. Havran ale neodletěl. On si to vletěl ke mně! Vypískla jsem a hodila po něm polštář. Jenom zakrákal a vznesl své černé tělo do vzduchu. Zasvištěl kolem mé hlavy a zmizel za roh domu. Rychle jsem zavřela okno a položila si ruku na srdce. Ten škodolibý havran vletěl do mého pokoje! On byl tady! A to se nestává. No tedy doufám. Okno jsem radši pojistila tak, že jsem zatáhla závěsy. Můj pokoj se ocitl v růžovém potemnění. Oddechla jsem si a posadila se na postel. Začala jsem přemýšlet. Dnes jsem nešla do školy, protože se mi udělalo špatně z nehody. Tedy… ne přímo z nehody. Nikomu se nic nestalo, ale já to nesnesla. Ne po tom, jak jsem si vzpomněla na onu noc, kdy mě a mé rodiče pohltila řeka. Já zázračně vyvázla, ale oni ne. Zavřela jsem oči. Výkřiky, skřípění brzd, nadskok na mostě, padání a prudký náraz do vody. Pak byla tma a nakonec jsem se probudila. Má maminka byla v bezvědomí, tatínek se pokoušel rozepnout svůj a její pás.
,,Tati! Tati!" vykřikla jsem a zalomcovala se svým pásem.
,,Klid. Všechno bude v pořádku." Otočil se na mne a podal mi ruku. Pomalu jsem přikývla a jeho ruku chytila taky. Voda zatím zaplňovala čím dál víc auto.
S prudkým nádechem jsem zavrtěla hlavou a otevřela oči. Byla jsem ve svém pokoji, jenom v pokoji. Polkla jsem a pomalu vstala. Ovál mě vánek. Okno bylo dokořán, závěsy vlály do dáli. Zmateně jsem se podívala na okno, kde seděl ten havran. Pomalu jsem se k němu přiblížila. Zakrákal a strčil pařátem do pokoje rudou růži. Pak odletěl a nechal mě tam stát s pohledem utkvělým na té květině.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bara bara | 4. března 2014 v 13:28 | Reagovat

:-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama